Když ve zprávičce použijeme pojem procentní bod, občas na nás nějaký čtenář vyjede s tím, že nesnáší tyhle novotvary a co je to zase za výmysl Pražáků a že procento bylo vždycky procento. Kromě toho, že nikdo ze současných zprávičkářů není z Prahy, nejde skutečně o žádný moderní blábol, kterým novináři nahrazují klasická procenta. Rozdíl tu je a podstatný.

Procentní bod používáme, když chceme absolutním číslem popsat rozdíl relativních hodnot. Konkrétní příklad to vysvětlí. Dejme tomu, že podíl Firefoxu za rok vyrostl z 50 % na 60 %. Došlo tedy k nárůstu o 10 procentních bodů, ale rozhodně ne o 10 procent! Pokud bychom uvažovali procenta, narostl Firefox v našem příkladu o 20 procent.

Procentní bod tedy ukazuje změnu hodnot a často z něj lépe vidíme, jak moc se hodnota změnila. Na výše uvedeném příkladu s Firefoxem je počítání s procenty jednoduché, ale zkusme jiný příklad. Dejme tomu, že podíl Linuxu na desktopu se za rok změnil z 1,12 % na 1,37 %. Když někdo napíše, že došlo k nárůstu o 22 procent, může to být zkreslující, protože v relativních číslech to vypadá, že nárůst byl velký. Pokud ale napíšete, že došlo k nárůstu o 0,25 procentního bodu, je hned vidět, že vzhledem k celkovému množství desktopů nejde o významnou změnu.

Procentní bod se tedy používá tam, kde ukazujeme změnu relativně vyjádřených hodnot. Například z 12 % na 17 %. Takovou změnu můžeme vyjádřit přidáním nebo ubráním části původní hodnoty – pak hovoříme o procentech. Nebo můžeme zdůraznit nárůst procentní hodnoty samotné – pak použijeme procentní bod.

Pojem procentní bod tedy není žádná „moderní pražácká vymyšlenost“, ale je to regulérní způsob, jak pracovat s relativními hodnotami. Pokud jej používáte správně, je to velmi šikovný nástroj. Nesmíte to ale poplést, jinak to dopadne tak, že se třeba dočtete, že politická strana posílila o dvě procenta, z 15 % na 17 %. To je samozřejmě špatně.

Už dlouho jsem tu nepsal nic o češtině a asi je čas zase začít. Čím dál častěji se totiž setkávám se špatným užíváním přivlastňovacích přídavných jmen. Češi se jim snaží z nejasných důvodů vyhýbat a používají místo nich nesprávné druhý pád podstatného jména.

Tohle nesprávné použití k nám přišlo z ruštiny, proto se mu někdy říká ruský genitiv (genitiv je druhý pád). Na druhý pád se ptáme „koho, čeho?“ Takže pokud se někdo nesprávně zeptá: „Koho je to auto?“, pak odpověď musí znít „táty“ a vznikne tím paskvil „táty auto“. Šeredných příkladů najdeme spoustu, příklad máte i v titulku.

• auto táty
• kabát mámy
• Franty chalupa
• projev Havla
• bratr Jany
• ...

Před časem jsme měli na serverech v patičce upoutávku, kde se mluvilo o nových žlutých vlacích. Pořídil jsem obrázek pro budoucí generace.

Všimněte si, že tady navíc není vůbec jasné, jestli je jejich majitelem pan Jančura (Jančurovy vlaky) nebo se ty vlaky jmenují Jančury. „Hele, jede žlutá Jančura, tu jsem dlouho neviděl!“ Zapamatujte si, že tohle je špatně, je to ošklivé a nepoužívejte to.

Jak je to správně? Učili jste se to na základní škole, ale pro jistotu si to zopakujeme. Přivlastňovací přídavná jména jsou například: otcův, matčin, Petrův, Martinin, učitelův a podobně. Označují vztahy podstatných jmen. Je to také jediný správný způsob, jak říci, co komu patří.

Správně: Petrův táta, matčin kabát, Karlův most, Jirkova chalupa

Možná si vzpomínáte na krásnou scénu z filmu Nejistá sezóna (1987), kde Jaroslav Vozáb předčítá dopis, který poslal Českému rozhlasu: „Až půjdu přes most Karla do divadla Národa na stěnu Čerta, uznám, že jste zvítězili. Ale bude to vítězství Pyrrhy, dříve Pyrrhovo vítězství.“

Poměrně dlouhou dobu jsem používal myš společnosti Microsoft. Ano, můžete se mi divit, ale jak mi jednou řekl jeden můj známý z téhle firmy: „Hele, podle mě by se měl Microsoft vykašlat na software a dělat hardware. Ale psst.“ S tou myší jsem byl velmi dlouho spokojen, byla to taková ta velká, do dlaně, ergonomická (čti hodně křivá), bezdrátová, baterky vydržely dva roky, velmi přesná, prostě super.

Jak jsem se k trackballu dostal

Myš ale po letech odešla a já jsem marně hledal náhradu. Tenhle kousek se už nevyráběl a tak jsem hledal. Zatím jsem nouzově používal mini myš k notebooku. Takhle nouzově jsem fungoval asi rok a rozhlížel jsem se, co bych kde koupil místo své microsoftky. Ukázalo se ale, že zrovna frčí pidimišky, mikromišky, nanomyšky. Hodně barevné, hodně kytiček, hodně blikající. Ale já chci sakra velký špalek do ruky! Nemáte šanci. Navíc všichni prodávají přes internet, takže ohmatat si někde pořádné myši je problém.

Nakonec jsem asi náhodou narazil na trackbally. Tak mě napadlo, že jsem tohle zařízení neměl v ruce asi deset let a že bych mu dal šanci. Kolegovi se náhodou dva kousky doma válely a že mi je půjčí k odzkoušení. Tak se stalo, že jsem je v redakci zapojil a začal intenzivně testovat rovnou na lidech (sobě).

Mistře, jaké jsou vaše pocity?

Během dvou minut jsem věděl, že to je přesně ta věc, kterou jsem hledal. Jen s kuličkou a otočená obráceně. Nakonec jsem si vybral trackball Logitech Trackman Marble. Je to do USB, optické, s velkou kuličkou a čtyřmi tlačítky.

Veselé byly (a občas ještě jsou) reakce okolí. „Co to je? Aha! A je to bezdrátové?“ a podobně. Tak je to trackball a bezdrátový není, protože není proč. Většinu lidí překvapí, že se tím vůbec nešmejdí po stole. Setkal jsem se opravdu s tím, že někdo položil ruku na trackball, zatočil kuličkou, pak kouknul na monitor a začal posouvat celou tu velkou věc po stole a divil se, že se kurzor nehýbe. Tak opravdu ne, trackballem se po podložce nehýbe.

Poměrně rychle jsem zjistil, že díky přesné optice pod kuličkou se s tímhle zařízením pracuje naprosto parádně, kurzor vám nikdy neuteče a zamíříte vždycky tam, kam chcete. Fakt je, že první dva dny jsem se u Gimpu dost vztekal, protože udělat přesný pohyb po přímce jakýmkoliv směrem není sranda. Dneska ale už mám práci natrénovanou tak, že mi nedělá ani problém s grafikou. Pravda, Counter Strike jsem s tím ještě nehrál, ale třeba by to taky šlo.

Praktická poznámka: Občas se stane, že kulička začne zadrhávat. Nebojte se ji vyndat, jde to snadno. Pod ní jsou kluzné plošky, které se časem zanesou různými smítky. Stačí je očistit a zase to bude klouzat jak o závod.

Jak na to v Linuxu

Samozřejmě bylo naprosto zásadní, abych trackball slušně nakonfiguroval v Linuxu. To se mi po chvíli laborování povedlo, pro další zájemce tedy sepíšu jednoduchý návod, abyste už nemuseli tápat a přinejhorším si prostě jen moji konfiguraci zkopírovali nebo lehce upravili. Základ jsem zřejmě (už je to chvíle) našel v nápovědě k Ubuntu.

Trackball má celkem čtyři tlačítka: dvě velká a nad nimi dvě malá. Rozhodl jsem se to nakonfigurovat fikaně: velká tlačítka klasicky jako levé a pravé na myši a levé malé tlačítko použít jako prostřední a pro rolování. Pro malé pravé jsem ještě využití nenašel a asi nenajdu, takže ho nepoužívám. Ale můžete si ho nastavit třeba na zpět v prohlížeči nebo na nějaká ta gesta, dle libosti. Já ho mám spíš náhodou nastavené jako „vpřed“, ale neklikám na něj.

Ještě se vrátím k tomu malému tlačítku vlevo: když s ním u mě ťuknete, použije se jako prostřední myšítko, respektive klepnutí kolečkem. Tedy otevře vám odkaz v novém panelu, zavře panel a podobně. Navíc ale, pokud ho držíte, můžete točit koulí a tím scrollujete stránkou v obou osách. To je věc, kterou jsem si hodně oblíbil a plně mi to nahrazuje kolečko na myši. Navíc kolečko je jednoosé, tady třeba ve zmíněném Gimpu přirozeně rolujete i do stran.

Konfigurace je umístěna klasicky v /etc/X11/xorg.conf a vypadá takto:

Section "InputClass"
    Identifier      "Marble Mouse"
    MatchProduct    "Logitech USB Trackball"
    MatchIsPointer  "on"
    MatchDevicePath "/dev/input/event*"
    Driver          "evdev"
    Option          "SendCoreEvents" "true"

    Option "Buttons"            "9"
    Option "ButtonMapping"      "1 8 3 4 5 6 7 2 9"
    Option "EmulateWheel"       "true"
    Option "EmulateWheelButton" "8"
    Option "YAxisMapping"       "4 5"
    Option "XAxisMapping"       "6 7"
EndSection

Neděste se toho, není to žádná hrůza. Důležitá je ta druhá půlka. Vidíte, že se tam zapíná emulace kolečka a mapuje se na tlačítko číslo 8. Tohle číslování je důležité zejména pro pátý řádek odspoda, kde vidíte řadu čísel. Tam se definuje, jak se které fyzické tlačítko na zařízení chová v systému. Můžete si tak libovolně funkce tlačítek přeházet, třeba pro levou ruku nebo jakkoliv chcete.

Fyzická tlačítka jsou označena čísly 1, 3, 8 a 9. Ještě je tam tlačítko číslo 2, což značí stisk obou velkých tlačítek a je to samostatná akce, kterou můžete takto využít. Budete ale potřebovat zapnout direktivu Emulate3buttons. Akce 4 - 7 nejsou tlačítka, ale čtyři směry otočení kuličky (nahoru, dolů, vlevo, vpravo). Fyzická tlačítka jsou nejdůležitější, rozkreslil jsem vám je proto do obrázku:

Teď už jen znát pořadí mapování v tom dlouhém řádku. Je následující:

1. levé tlačítko
2. prostřední tlačítko
3. pravé tlačítko
4. scroll nahoru
5. scroll dolů
6. scroll doleva
7. scroll doprava
8. zpět
9. vpřed

Je to trochu matoucí, tady je samozřejmě levým tlačítkem míněno to, co se obvykle za levé tlačítko považuje. Tedy hlavní akce při kliknutí myší. Jestli si ji namapujete na fyzické levé tlačítko, je samozřejmě na vás. Já to tak mám. Pokud jste leváci, asi si prohodíte první tři položky v řádku na 3 9 1, abyste hlavní akci vyvolávali pravým tlačítkem a prostřední měli taky na pravé straně.

Vysvětlil jsem vám systém, teď už je to na vás. Já jsem s tímhle rozložením naprosto spokojený a mám ještě jedno tlačítko, které nijak nevyužívám. Třeba mě časem napadne, co s ním. Tak hezké trackballení.

Nedávno jsem v článku SuperGenPass: neukládejte si hesla, generujte je popisoval generování velmi silných hesel, která si nemusíte pamatovat, protože si je kdykoliv můžete vygenerovat znovu. Tuhle metodu už delší dobu úspěšně používám a můžu ji doporučit. Máte velmi silná hesla, na každém webu jiné a můžete si je kdykoliv znovu vygenerovat.

Oblíbil jsem si k tomu rozšíření SuperChromePass, které funguje perfektně, integruje se do Chrome a umí generovat heslo pro libovolnou doménu (stačí kliknout na ikonku v panelu) i se přilepí k password formuláři a jedním klikem pak můžete vyvolat minigenerátor pro doménu, na které právě jste.

Pokud používáte Chrome, rozhodně vám tohle rozšíření doporučuji. Podle mě je dokonalé, umí si i pamatovat hash master hesla a obarvováním dialogu vám pak dává najevo, zda jste právě heslo zadali dobře nebo ne.

Jak jsem ale už napsal v článku, rozšíření už se nenachází v Chrome Store, tedy na webu s rozšířeními. Stále je možné jej ale ručně stáhnout na GitHubu (soubor .crx) a nainstalovat. Zajímalo mě ale, proč už rozšíření na webu není dostupné.

Odpověď jsem nalezl také na GitHubu označenou jako bug číslo čtrnáct. Autor píše, že odstranění provedl samotný Google, protože rozšíření porušuje svým jménem pravidla. V názvu se totiž nesmí vyskytovat slovo Chrome. Google autora vyzval, aby rozšíření znovu do Store přidal, ale pod jiným názvem.

Uživatelé navrhují použít jméno „SuperGenPass for Google Chrome™“, autorovi se nápad líbí a i Mike West z Chrome týmu ho schvaluje. Zatím ale neměl autor čas změnu udělat, ale slibuje, že k ní dojde a rozšíření se pod novým názvem objeví. Jsem rád, protože jsem podobných rozšíření zkoušel víc a ani jedno mi nepřišlo tak dotažené a jednoduše použitelné, jako právě toto. Naštěstí je možné bez problému z GitHubu soubor stáhnout a použít, ale až se obnoví standardní instalační cesta, bude to ještě o kus lepší. Vyzkoušejte si ho.

Ono je to ve skutečnosti trochu jinak. Debian tyhle věci hlásí, jen je nehlásí barevně a tak viditelně. Výchozí stav je takový, že pokud se akce povede, přidá se na konec informačního výpisu tečka. Pokud jde o delší akci běžící na pozadí bootu, napíše se „done“. Uznávám Oskarův argument, že to není sexy a už vůbec to není přehledné.

Naštěstí je možné si to jednoduše upravit. Přidám k tomu trochu teorie, pokud vás teorie nezajímá a chcete si to rovnou pořídit, přejděte na praktický postup níže.

Teoretický základ

V rámci standardizace mnoha věcí v Linuxu vznikla takzvaná Linux Standard Base (LSB), což je právě dokumentace k tomu, jak by věci měly vypadat a fungovat. Naštěstí se toho drží všechny rozumné distribuce, takže řada věcí je předvídatelných a chová se dle očekávání.

To se týká i init skriptů, které mají za úkol spouštět a vypínat systémové procesy. Důležité je, že moderní init skripty (v Debianu většina) si nedělají všechno samy, ale volají k tomu funkce, které jim systém nabízí. Tyto funkce jsou ukryty ve skriptu /lib/lsb/init-functions. Jsou tam i funkce log_end_msg() a log_action_end_msg(), které se starají o výpis finální hlášky po provedení akce, kterou má init skript udělat.

Funguje to tak, že skript na začátku spustí init-functions, čímž načte do shellu funkce z LSB. Ty pak volá pro zobrazení hlášky (třeba „Startuji Apache“) nebo právě při ukončení akce. Funkce si kontrolují, zda mají k dispozici chytrý (čti: barevný) terminál a podle toho jednoduše zapínají či vypínají podporu barev. Pokud trochu umíte shellové skripty, doporučuji skript k přečtení. Je poměrně triviální.

A teď se dostáváme k cíli: Pokud si chcete výstupy upravit, můžete tento skript zeditovat a provést změny přímo v něm. To je ale nesystémové řešení, při aktualizacích balíčků byste přišli buď o své úpravy nebo o úpravy z LSB. Naštěstí skript na konci zjišťuje, jestli existuje soubor /etc/lsb-base-logging.sh a pokud ano, zavolá ho. To je přesně naše chvíle, protože tento skript je přímo určen (čti: autoři to tak zamýšleli) tak, že si do něj uživatel dá vlastní podobu funkcí, které chce změnit v originálním souboru. Ty se samozřejmě načtením uživatelského skriptu přepíší.

Čili úkol je velmi jednoduchý: zkopírovat si zmíněné funkce log_end_msg() a log_action_end_msg() z originálního skriptu do /etc/lsb-base-logging.sh a upravit si je k obrazu svému. Můžete si je sice napsat i od nuly a velmi je zjednodušit, ale pak nebudou třeba kontrolovat zmíněný barevný terminál a zapínat barvičky jen ve správnou chvíli.

Úpravu následujícího skriptu jsem chtěl provést sám, ale nakonec jsem jednu našel na blogu Jonathana McDowella a převzal jsem ji sem. Původním autorem celého skriptu je Chris Lawrence a je uvolněn pod tříbodovou licencí BSD (viz originální skript na vašem disku).

Praktický postup

Vytvořte nový soubor /etc/lsb-base-logging.sh a zkopírujte do něj následující kód. To je vše.

# int log_end_message (int exitstatus)
log_end_msg () {
    # If no arguments were passed, return
    if [ -z "${1:-}" ]; then
        return 1
    fi

    retval=$1

    log_end_msg_pre "$@"

    # Only do the fancy stuff if we have an appropriate terminal
    # and if /usr is already mounted
    if log_use_fancy_output; then
        RED=`$TPUT setaf 1`
        GREEN=`$TPUT setaf 2`
        YELLOW=`$TPUT setaf 3`
        NORMAL=`$TPUT sgr0`
        $TPUT hpa $((`$TPUT cols` - 12))
    else
        RED=''
        GREEN=''
        YELLOW=''
        NORMAL=''
    fi

    if [ $1 -eq 0 ]; then
        /bin/echo -e " [   ${GREEN}OK${NORMAL}   ]"
    elif [ $1 -eq 255 ]; then
        /bin/echo -e " [${YELLOW}WARNING!${NORMAL}]"
    else
        /bin/echo -e " [ ${RED}FAILED${NORMAL} ]"
    fi
    log_end_msg_post "$@"
    return $retval
}

log_action_end_msg () {
    log_action_end_msg_pre "$@"
    if [ -z "${2:-}" ]; then
        end=""
    else
        end=" ($2)"
    fi

    /bin/echo -n "${end}"

    # Only do the fancy stuff if we have an appropriate terminal
    # and if /usr is already mounted
    if log_use_fancy_output; then
        RED=`$TPUT setaf 1`
        BLUE=`$TPUT setaf 4`
        NORMAL=`$TPUT sgr0`
        $TPUT hpa $((`$TPUT cols` - 12))
    else
        RED=''
        BLUE=''
        NORMAL=''
    fi

    if [ $1 -eq 0 ]; then
        /bin/echo -e " [  ${BLUE}DONE${NORMAL}  ]"
    else
        /bin/echo -e " [ ${RED}FAILED${NORMAL} ]"
    fi
    log_action_end_msg_post "$@"
}

Od této chvíle budou veškerá volání init skriptů pěkně barevná a boot vašeho Debianu bude vypadat asi takto:

Koupil jsem proto novou micro SD kartu Kingston s kapacitou 16 GB a class 10, tedy rychlou. Mimochodem v setu s redukcí na velké SD a s malou USB čtečkou to stálo 600 Kč (velmi příjemné překvapení). Díky USB čtečce mám využití i pro starou 2GB kartu, kterou jsem dal do čtečky a mám tak pěknou miniaturní flashku.

Teď ale to podstatné: samozřejmě jsem všechny soubory ze staré karty jednoduše překopíroval na tu novou. Na první pohled se zdálo, že to funguje, soubory tam po zapnutí telefonu byly a hudba mi hrála. Takhle jsem vyrazil do města. Asi po dvou hodinách venku jsem zkusil použít Operu Mini a ouha. Ikona na ploše byla, ale aplikace se nespustila. Stejně tak žádná jiná, kterou jsem měl na kartě. Nebyly samozřejmě ani v nabídce aplikací. Ouha.

Dorazil jsem domů a začal jsem zkoumat, čím to je a ukázalo se, že jsem nepřenesl všechno. Opomenul jsem skryté adresáře. Aplikace jsou na kartě uloženy v adresáři .android_secure, ve kterém jsou soubory s příponou .asec. V nich jsou právě uložené (a snad nějak zašifrované kvůli DRM) ty programy, které máte na kartě.

Samozřejmě jsem předtím starou kartu nesmazal, takže stačilo adresář zkopírovat, což už jsem tentokrát dělal po kabelu přímo do telefonu. Po odpojení kabelu se všechny aplikace objevily v tom stavu, v jakém byly předtím. Nebylo třeba ani restartovat telefon. Ponaučení pro příště: když chcete kopírovat všechno, tak i skryté adresáře.

Tip na závěr: pokud jste nečetli můj článek se šikovnými tipy pro Midnight Commander, klávesová zkratka pro zobrazení skrytých souborů je Alt a tečka.

Pod mým článkem o programu Htop se jeden čtenář ptá, jak je to s ukazateli paměti v Linuxu. Je z nich pochopitelně zmatený, protože pochopení těch položek je poměrně komplikované. Zkusím tedy nastínit, co znamenají a jak s nimi pracovat.

Obecný základ

Abychom pochopili, která bije, potřebujeme určitý teoretický základ o procesech a jejich paměti. Každý proces může zabírat paměť na dvou místech: v RAM a ve swapu. Když systému dochází paměť, začne odkládat paměťové stránky z RAM na disk a tím ušetří systémovou paměť. Když chce proces danou paměťovou stránku použít, ta se automaticky načte zpět do RAM.

Linux šetří paměť. Takže pokud je některý kód potřeba vícekrát, je jeho paměť sdílena mezi více procesy. Paměť s binárním kódem je nastavena jen pro čtení, takže do ní nelze zapisovat a není problém ji tedy sdílet. Prakticky každý proces potřebuje systémovou knihovnu glibc, ta je mu tedy namapována, ale nekopíruje se. Zůstává v paměti jen jednou, ale ve svém virtuálním paměťovém prostoru ji vidí všichni.

Informace o zabrané paměti

Pokud se budete snažit z Linuxu vyrazit, kolik paměti doopravdy zabírá konkrétní proces, dostanete různé velmi rozdílné hodnoty, ze kterých zřejmě nebudete moudří. Tyto hodnoty zjistíte třeba pomocí ps, top či zmíněného htop. Obvykle jsou čtyři: VIRT, RES, SHR a SWAP. Někdy poslední z nich chybí, ale to teď není podstatné. Podstatné je, co která z nich znamená.

Jako příklad si ukážeme obrazovku Htopu, která ukazuje, kolik mi právě v paměti zabírá spuštěná Java:

VIRT – Virtual image

Ukazuje veškerou paměť namapovanou procesem. Je to zcela jistě nejvyšší číslo, které o procesu dostanete. Jeho součástí je totiž kód, data, sdílené knihovny, odswapované stránky i soubory namapované do paměti. Toto číslo bývá někdy velmi vysoké, jak je vidět i na příkladovém obrázku. Proces Java na něm zabírá více VIRT paměti, než kolik je jí zabráno celkově (horní graf). Proč?

Jak jsme si řekli, Linux šetří paměť a tak například namapované soubory rovnou nenatahuje do paměti, ale dělá to až ve chvíli, kdy jsou některé jejich části skutečně potřeba. V praxi si tak může proces klidně namapovat celý několikagigabajtový soubor a systém se bude tvářit, že je celý tento soubor v paměti. Teprve až proces sáhne doprostřed této paměti a zkusí něco přečíst, systém potřebnou stránku načte a dá data k dispozici. Položka VIRT tedy obsahuje i velikost dat, která v paměti doopravdy nejsou, ale proces si na ně může v případě potřeby sáhnout. Jinými slovy určuje velikost jeho virtuálního paměťového prostoru.

RES – Resident size

Ukazuje skutečnou velikost paměti, kterou proces zabírá v paměti RAM. Ale pozor, to rozhodně není číslo, které hledáme. Potíž je v tom, že část této paměti je sdílena mezi procesy, jak jsme si už řekli.

Pokud tedy budeme mít dva programy po 20 MB a oba budou linkovat stejnou knihovnu o velikosti 10 MB, budou mít jejich RES dohromady 60 MB, přestože v paměti budou všechny tyto části dohromady zabírat jen 50 MB, protože stejnou paměť knihovny budou mít namapovány oba procesy.

SHR – Shared memory

Tento ukazatel zobrazuje právě tu část paměti procesu, kterou sdílí ještě s dalšími procesy. V případě obou našich příkladových procesů by to bylo 10 MB.

SWAP

Konečně poslední ukazatel zobrazuje množství paměti procesu, které se nachází v odkládacím souboru. Tato hodnota není součástí hodnoty RES, protože ta ukazuje jen data v RAM.

Kolik paměti tedy zabírá konkrétní aplikace?

Na to je dost těžké odpovědět. Nejjednodušší je spočítat RES + SWAP - SHR. Tedy fyzicky zabranou paměť sečíst s odloženou částí a odečíst z ní sdílenou paměť. Tím dostaneme informaci o tom, kolik skutečného prostoru zabírá v RAM náš proces. Java z obrázku tedy reálně na paměťových čipech zabírá 178 MB, přestože má virtuálně namapován 1,2 GB.

Do těchto výpočtů ale nijak nezahrnujeme právě sdílenou paměť, která je sice k dispozici více procesům, ale v celkovém součtu obsazené paměti je nezanedbatelná. Můžeme se ale spokojit s tím, že tuto paměť nezabírá námi zkoumaný proces, protože by byla stejně zabraná kvůli potřebám jiného procesu. Snad jsem vám taje linuxové paměti alespoň trochu osvětlil.

Nebojte, nezbláznil jsem se. To jen obšírněji reaguji na to, co jsem si přečetl pod dnešními články o Firefoxu 10 na Lupě a na Rootu. Odcituji oba příspěvky, které mají mnoho společného:

„...automatickou aktualizaci, doufám, že nebude nucená jak v Chromu. Podařilo se mi ji zrušit a můj Chrome vesele jezdí ve verzi 12.“

„Jinak bych na něm běžel klidně rok... nevím co mají všichni s těma nejnovějšíma verzema.“

Podobných příspěvků jsem už četl desítky a kráčí v nich o totéž. Dalo by se to lapidárně shrnout asi takto: „Proč mi všichni pořád cpou aktualizace? Já jsem si je zablokoval a konečně jsem šťastný, můžu používat verzi prohlížeče, která mi vyhovuje.“

Uživatelé, kteří takto postupují, jsou (alespoň podle svých slov) konzervativní a nemají rádi, když se jim mění některé vlastnosti prohlížeče: tu se objeví jiné tlačítko, tohle se zase přemístí, jiné se automaticky schovává, támhle zmizí ikona, tady se celé menu skryje do jednoho tlačítka. Takových změn se hlavně ve Firefoxu událo během posledního roku poměrně hodně. Samozřejmě rozumím tomu, proč to citovaným uživatelům vadí. Rozumím tomu, ale nechápu jejich řešení „nebudu aktualizovat“.

Střih.

Webový prohlížeč je dnes jednou z nejohroženějších aplikací, mnoho útočníků se snaží do operačního systému dostat právě přes prohlížeč a napadenou webovou stránku. Cílem obvykle je do počítače nainstalovat nějaké odposlouchávadlo, bota, automatický rozesílač spamu a podobně. Prohlížeč a web jsou ideálním místem šíření, bezpečnostních děr je hodně a web používáme všichni.

Proto je poměrně zásadní (nejen) prohlížeč udržovat v kondici, to jest záplatovat jeho bezpečnostní díry. U těch kritických se to snaží vývojáři zvládnout v řádu hodin, u těch méně nebezpečných je to otázka dnů. Díry jsou ve všech prohlížečích (a aplikacích), důležité ovšem je, aby na ně vývojáři a uživatelé správně reagovali. Aktualizacemi.

Střih.

Dostáváme se k meritu věci: vývojáři prohlížečů neudržují starší řady svých aplikací. Prostě se vydá další verze, ta opravuje předchozí chyby a jednou za čas (major verze) k tomu přidá nějaké další novinky a jede se dál. Proto není možné zůstávat u starší verze prohlížeče. To je to, co „všichni mají s těma nejnovějšíma verzema“.

Poznámka: Výjimkou je samozřejmě nový Firefox ESR či Firefox 3.6. To jsou verze, které jsou (budou) podporovány rok, takže je možné u nich „oficiálně“ počkat a není třeba stahovat každou novou verzi (kromě bezpečnostních aktualizací). Nutno poznamenat, že ESR je novinka a řada 3.6 bude v dubnu končit. Tenhle článek je ale o lidech, kteří zůstanou u libovolné verze, která se jim zrovna líbí.

Naopak je tu snaha tyhle bezpečnostní aktualizace nacpat i ignorantským uživatelům, kteří o aktualizacích nemají ani páru. Kolikrát jsem k někomu přišel a on tam měl rok starý Firefox a stěžoval si, že na něj vyskakuje nějaká otravná hláška, kterou zavíral bez přečtení. Proto Chrome už dávno a Firefox čerstvě používají tiché aktualizace, kdy se uživatelů na nic neptají a prostě se aktualizují „pod rukama“.

Ano, je možné to jistě vypnout a tím zamezit automatickým aktualizacím. Stejně tak v linuxových distribucích je možné zablokovat aktualizace konkrétních balíčků (viz aptitude hold v Debianu). Takový postup je ale naprosto sebevražedný, protože tím přijdeme nejen o nové funkce, které se nám nelíbí, ale hlavně o bezpečnostní záplaty.

Poznámka: Nehledě na to, že s Chrome se aktualizuje i Flash, což je další z velmi ohrožených (a velmi děravých) aplikací, kterou je nezbytně nutné udržovat v kondici.

Střih.

Uveďme si konkrétní příklad. Dejme tomu, že používáte Firefox 4. Ten ještě není starý ani rok (přesněji březen 2011) a přinesl některé novinky jako Firefox Sync, nový vzhled, vylepšenou práci s panely a podobně. Je to už celkem nový prohlížeč, z technického hlediska obsahuje všechny běžně používané technologie, takže uživatelsky vám nic nebrání jej používat.

Problém je ovšem ve zmíněných bezpečnostních aktualizacích. Do dnešního dne bylo ve Firefoxu 4 objeveno a novými verzemi záplatováno 44 bezpečnostních děr, z toho 9 je vážných a 27 kritických.

A to je rok starý (mladý) prohlížeč. Prakticky každý týden od vydání v něm byla objevena jedna bezpečnostní díra a polovina z jich je kritická. Používali byste aplikaci, o které bych vám řekl, že obsahuje 44 známých a zdokumentovaných bezpečnostních chyb, z nichž část je možné použít pro průnik do systému? Pravděpodobně ne.

To je také důvod, proč není možné ignorovat aktualizace prohlížečů a přehlížet jejich nové verze. I když se nám některé změny v uživatelském rozhraní třeba nemusí líbit.

Ohlasy na můj blogpost o nové čtečce Kindle 4 byly velmi dobré a bylo jich hodně, proto jsem se rozhodl napsat další podobný text o dotykové variantě Kindle Touch. Před několika dny se mi totiž dostala do ruky, takže mám praktické postřehy.

To hlavní zůstalo: jedná se o další z řady čteček od Amazonu se vším všudy. Má 6" e-ink displej (stejně jako třeba Kindle 3), umí číst hlavně formát Mobi, je propojená s e-obchodem Amazon, umí přijímat knížky e-mailem po Wi-Fi a podobně. Rovněž po softwarové stránce je velmi podobná svým předchůdcům, má stejné rozhraní, stejné možnosti a schopnosti.

Dotyky a další hardware

Hlavní novinka se ukrývá pod slovem Touch. Jedná se o variantu s dotykovým ovládáním. To není úplná novinka, takové čtečky dělala třeba firma Sony (třeba model PRS-650), je tu ale jeden podstatný rozdíl. Zatímco někteří jiní výrobci používali dotykovou vrstvu umístěnou před displejem, Amazon vsadil na infračervené snímače, které jsou umístěné v rámečku kolem displeje. Tento přístup odstraňuje velký problém: snížení kontrastu. Klasická dotyková vrstva výrazně zhoršovala komfort čtení, infrapaprsky samozřejmě e-ink nijak neomezují.

Touch navíc není třeba ovládat jen prstem, ale můžete použít jakýkoliv rozumný předmět. Ovládání vám třeba bude fungovat i v rukavicích nebo můžete ťukat druhou stranou propisky, kterou máte právě v ruce. Jen pozor na poškození fólie nad displejem. Nesmíte se splést a začít na Kindle psát, to by byla katastrofa. Displej zvládá i více dotyků zároveň, čehož rozhraní občas využívá.

Na první pohled vypadá Touch stejně, jako Kindle 4, rozdíly tu ale jsou.

Touch je o kousek větší a těžší. Přesněji o 2 mm a 50 g. Není to nijak dramatické, pořád jde o příjemný kousek hardware, ale když jste někdy drželi v ruce čtyřku, bude vám Touch připadat opravdu o kus větší. Naštěstí se nezměnila jen velikost, ale i některé parametry. Můžeme říct, že se interně Touch více podobá Kindle 3 než 4. Má opět 4 GB paměti (3 GB na knížky) a baterie vydrží dva měsíce při půl hodině čtení denně. Oba tyto parametry jsou tedy dvojnásobné proti čtyřce a stejné jako u trojky.

Touch se také liší absencí tlačítek. Má jen jedno středové, které vlastně na první pohled ani nevypadá jako tlačítko. Jsou to takové černé vroubky, které jsou ale pod krytem propojené a dají se zmáčknout. Slouží jako home – tedy pro návrat do hlavní nabídky. Dole na zařízení najdete jednoduché zapínací tlačítko (stejné jako u čtyřky) a tím končí tlačítková výbava. Vše ostatní se děje na dotykovém displeji.

Abychom dokončili popis hardware, musím se zmínit ještě o konektorové výbavě. Ze spodní části zařízení vykukuje mikro USB port pro nabíjení a komunikaci a také 3,5mm jack pro sluchátka. Ano, Kindle Touch má opět (stejně jako trojka) podporu pro přehrávání mp3 a čtení nahlas. Proto má na těle i reproduktory.

Jak se to ovládá

Pravděpodobně vás bude nejvíce zajímat, jak se Kindle Touch ovládá, protože v tom je také největší změna proti dřívějším modelům. Jak už jsem řekl, drtivou většinu akcí provádíte na dotykovém displeji. Nejčastější je určitě obracení stránek. Obrazovka není při čtení rozdělena na stejné části, ale největší kus je určen pro obracení vpřed. Jen proužek vlevo pak obrací zpět a přibližně stejný proužek nahoře otevírá menu. Nejlépe to ukáže obrázek:

V menu je pak možnost vyhledávat, navštívit obchod Amazonu, skočit na jinou pozici v knize nebo měnit písmo. Velikost fontu je možné změnit i přímo při čtení tak, že použijete dva prsty a roztáhnete je po displeji od sebe nebo k sobě. Objeví se dialog písem a font se skokově změní.

Když už jsme u nastavení, zmíním docela nepříjemný softwarový problém – tedy ona je to spíš vlastnost. Kindle Touch neumí zobrazovat knížky na šířku. Já osobně to nepoužívám, ale viděl jsem docela dost lidí, kteří tak četli. Zvláště na PDF je to docela šikovné, protože můžete stránku zvětšit. Touch to (zatím?) neumí, existují snad nějaké neoficiální hacky, které to zpřístupní. Nezkoumal jsem.

Touch umí na displeji zobrazit i virtuální klávesnici, která je tentokrát skutečně QWERTY, takže nebudete muset tápat, jako u Kindle 4. Objeví se vždy, když kliknete na políčko, do které je možné něco vepsat. Její ovládání je pohodlné, psaní má mírné zpoždění, na což si musíte zvyknout. Nevadí to ale, můžete prostě mačkat virtuální tlačítka a písmena se objevují postupně.

Existují ještě další gesta, třeba pro přeskakování kapitol a podobně, ale ta jsem nezkoumal, měl jsem Kindle v ruce jen chvíli. Kromě prostého ťukání reaguje čtečka na různé šoupání všemi směry a podobně, určitě někde bude šikovný návod na to, co všechno dotykové ovládání umí. Práce s Kindle Touch je docela příjemná, i to obracení stránek dotykem se dá přežít. Jen při práci jednou rukou mi přijde obracení docela nepohodlné, protože musíte palcem „sáhnout“ poměrně daleko od okraje, abyste ťukli. Osobně bych uvítal, kdyby měla čtečka i hardwarová tlačítka a uživatel by si mohl vybrat, jestli chce právě šmátrat po displeji nebo cvaknout tlačítkem na okraji.

X-Ray

Čtečka má jednu softwarovou novinku, kterou jsem sice neměl možnost vyzkoušet, ale četl jsem o ní. Nová funkce X-Ray umožňuje vytvářet v knize „rejstříky“ k různým osobám, místům a pojmům. Při čtení pak máte možnost zobrazit si podrobné informace o všech pojmech v knize. Navíc je možné si nechat přehledně zobrazit, kde přesně se pojmy vyskytují. Vypadá to pak trochu jako čárový kód. Viz obrázek.

Ty černé čáry ukazují, ve kterých místech je zmíněné slovo v knize obsaženo. Můžete si také nechat zobrazit náhled těchto míst a nechat se tam přenést. Nefunguje to ale nijak automaticky, tuto databázi je třeba naplnit při vytváření knížky. Příjemné to bude v beletrii, vysoce užitečné pak v odborné literatuře, kdy budete moci zjistit, kde se pojem nachází a rychle načerpat informace.

X-Ray má ještě další schopnost, dokáže hledat informace o pojmech na Wikipedii. Netuším, jestli je třeba být pro tuto funkci online, nebo je článek z Wikipedie už uložen offline v samotné knize. Opět se to bude hodit zejména při čtení odborných knih, kdy si budete moci dohledat informace o neznámém pojmu.

Shrnutí

To je vše, zkusím ještě na závěr shrnout klady a zápory. Pokud budu porovnávat, pak s Kindle 4, což je bratr Kindle Touch a tak je fér srovnávat tyto dva přístroje.

Plusy

• dotyková vrstva neomezující čtení
• dotyky více prsty
• dvojnásobná výdrž na baterie
• dvojnásobná paměť
• schopnost přehrát mp3
• rejstříky X-Ray

Mínusy

• větší tloušťka
• větší hmotnost
• chybí hardwarová tlačítka na obracení stránek
• neumí režim na šířku

Uživatelé jsou nevyčerpatelnou studnicí různých vtipných situací, šílených nápadů a skřípajících zubů všech adminů. Dnes se mi ozval autor blogu Nesklizeno, s tím, že dostal nápad: Co takhle vyhlásit, ať lidé posílají své historky, které zažili při práci v IT a udělat z toho vánoční článek? No jasně!

Takže to tak bude a uděláme to následovně: pokud máte svou historku, o kterou se chcete podělit, pošlete ji na redakce@root.cz. Do předmětu mailu dejte „Historka z natáčení“. Můžete poslat klidně víc různých historek v jednom mailu, musí mít ale souvislost s IT, to je podmínka.

My je v redakci projdeme, vybereme blíže neurčené množství (protože teď nevíme, jaké budou a kolik jich bude) těch nejlepších a ty pak zveřejníme 24. prosince 31. prosince. Přidáme anketu, kde budou moci čtenáři hlasovat o tom, která historka se jim zdála nejveselejší. Vítěz dostane mikinu Root.cz. Jednoduché, že?

Abyste měli příklad, přidám jednu vlastní historku:

Kdysi jsem pracoval v knihkupectví v oddělení odborné literatury. Jednoho dne volala paní, že si u nás včera koupila knížku o AutoCADu, jestli si pamatuji. Samozřejmě jsem si ji nepamatoval, ale ona pokračovala, že k té knize bylo CD. To jsem jí potvrdil, protože ta kniha měla skutečně přílohu s nějakými příklady z knihy. Klasika. Paní si ale začala stěžovat, že jí to nejde nainstalovat. Chvíli jsme se o tom bavili a já jsem jí vysvětlil, že tam není nic k instalaci, že tam jsou jen soubory ve formátu AutoCADu a že je třeba je v tom programu otevřít a vyzkoušet. „No ale mě právě ten AutoCAD nejde nainstalovat!“ zněla odpověď a mě bylo teprve teď jasné, kde se stala chyba. „Ale paní, to je knížka za 359 Kč, tam nebude AutoCAD, který stojí desítky tisíc korun,“ vysvětloval jsem jí trpělivě, ale to už mě neposlouchala a řvala, že jsme podvodníci, okrádáme lidi, prodáváme jim věci, které nefungují... a zavěsila.

Máte lepší? Veselejší? Tak pište a podělte se.

Aktualizace:

Nakonec jsme se na Vánoce rozhodli udělat něco jiného, takže historky zůstávají na Silvestra. Tam už ale určitě vyjdou. Takže pokud ještě něco máte, určitě posílejte!